MÉ JMÉNO JE SEDACÍ NERV

Jmenuji se SEDACÍ NERV. Když jsem v pohodě, tak ani nevíš, že mě máš. Jsem taková dlouhá špageta, jsem celý balíček špaget a ty špagety ti rozvádí v těle informace. Jsi-li nastavený na svůj udržitelný režim, dělám si své.

Ale pozor, když své limity začneš překračovat. Jsem velice citlivý na myšlenky typu: ještě tohle musím udělat, jestli to neudělám já sám, nikdo jiný to za mě neudělá a ani to neudělá tak kvalifikovaně a odborně. Jestli to neudělám já, tak jsme finančně v koncích. Jestli to neudělám zavčas a dobře, něco se stane. Už nikdy nebude lépe. Skončíme. Pohroma. Konec světa!

Nikdo nevidíte, jak usilovně pracuji. Pracuji mnohem více, než si vůbec všímáte, pracuji více než vy. Vy byste toho tolik totiž ani nikdy nezvládli. Proč to neoceníte? Proč mi nepomůžete? Proč je všechno jen na mně, na mých bedrech? Jak si vůbec můžete dovolit dělat něco jinak, než jak já si myslím, že byste to dělat měli? Jak můžete dělat tak málo, jak děláte?

Třeba Jana. Myslí si, že je robot na peníze. Manžel sice vydělává tak průměrně, ale Janě a rodině to již bohužel nestačí. To, co stačilo dříve, nyní pokryje jen to nejnutnější. Jana cítí příležitosti a jde po nich. Mylně očekává, že i rodina se zapojí, že to pochopí a že ji ocení. Že manžel převezme sám od sebe část běžných domácích povinností. Ale ouha, nic z toho se nestane. Dokonce se k Janě začnou dostávat hlášky typu: „z práce zdechají i koně“, „peníze kazí charakter“, „rozmazluješ děti“. Jana je v koncích. Chce pomáhat, chce dávat, má možnosti, za které je vděčná. Je neuvěřitelně pracovitá. A tak dělá od nevidím do nevidím, soboty i neděle, doma peče, vaří, usmívá se.

Všeho do času. Každý máme své limity. I špageta se může přetrhnout.

Janě se stane zvláštní věc. Miluje koně a jízdu na nich. Po takové vyjížďce je uvolněná, šťastná, plná energie. Jenže najednou se nemůže ani pohnout, nemůže si sednout, nemůže se předklonit. Myslí si, že to jsou netrénované svaly. No dobře, řeknu si já, SEDACÍ NERV. Dám jí ještě šanci.

Jana miluje běh. Jsou to chvíle, kdy jdou starosti stranou, kdy si uvolní celé tělo, kdy je opět úplně šťastná. Jenomže po čase ji začnou divně bolet záda. První jen záda, pak šup noha, pak kyčel… nějak podivně se to stěhuje. Dokonce se jí v jednom místě udělá bulka.

Jana už toho má dost. Chce to pochopit.

Co já, SEDACÍ NERV, teď dělám? Já se zlobím! Nezlobím se ale na Janu, že sportuje, že běhá, že jezdí na koních. Já se na ni zlobím, že to nedělá častěji! Já ji teď chci zastavit, aby přemýšlela. Aby si uvědomila, že jednou už opravdu nebude moci dělat, co ji baví, a aby přehodnotila vše, co teď žije a jak to žije. Chyba není v tom, že má hodně práce. Není chyba, že ji práce baví. Omyl je v tom, že si Jana myslí, že ostatní to také musejí tak dělat, že i ostatní se musí zapojit, že ostatní to musí vidět stejně a ocenit to.

Já, SEDACÍ NERV, ti nesu dar. Dar pochopení. Dělej to pro sebe! Nemáš zodpovědnost za své děti, za svého muže, za svou rodinu. Jsi zodpovědná jen sama za sebe. Když tu nebudeš, život půjde dál, o děti se někdo postará, manžel si najde druhou ženu. Život bude pokračovat. Když vypadneš ze hry, rodina posmutní a půjde dál. Když se do hry života vrátíš, řeknou si: „Super!“ …a opět ti přenechají otěže dřiny. Chceš to tak?

Anebo si můžeš uvědomit sama sebe, přijmeš radost ze všeho, co děláš, a začneš to dělat výhradně pro sebe! Já, SEDACÍ NERV, se pak opět zklidním. Zase bude vše tak, jak má být.

 

© Jana Kočendová – www.janakocendova.cz