MÉ JMÉNO JE NESPAVOST

Jmenuji se NESPAVOST. Nejsem nemoc, jsem spíš nepřirozený stav věci, něco proti přírodě, kde se
střídá den a noc, světlo a tma. A ty nestřídáš. Pořád jedeš, pořád myslíš, posuzuješ, hledáš, zajímáš se,
blázníš, pořád svítíš. Podvědomě se snažíš o dokonalost. Kdo tě to naučil? U koho jsi to viděl? Kde jsi
to vzal?

Něco se tvém životě stalo, něčeho ses lekl, něco tě překvapilo a to tě teď nutí stále přemýšlet. Často
už ani netušíš, co to bylo, nebo co by to mohlo být. Jsi celý nesvůj. Bojíš se, že zklameš, když nebudeš
dokonalý, bojíš se, že selžeš, když nebudeš připravený. Vzpomínáš si?

Bojíš se, že něco zaspíš. Uteče ti příležitost, zapomeneš na úkol, nestihneš se rozloučit. Zapomeneš, co
jsi zapomenout nechtěl. Na něco se přijde, když nebudeš připravený. Nestihneš říct, co jsi říci chtěl.
Výčitky a obavy jsou tvými životními parťáky.

Já, NESPAVOST, ti přináším varování. Už to opravdu přeháníš. Můžu ti ukázat, co všechno se ti může
stát, když mě neposlechneš. Umím si zavolat na pomoc únavu, nepozornost, úzkost, strach, nervozitu,
bolest žaludku, křik, pláč, zoufalství. Můžu toho mnohem víc, než si myslíš a v co doufáš, že se nestane.

Proto pochop! Pochop, že život je jako malířské plátno. Něco namaluješ. Někomu se to líbí, někomu
zase ne. Někdo chce, abys mu malovat krajinu, někdo chce něco jiného. Jak se chceš zavděčit všem?

Zavděč se sám sobě. Pomaluj plátno pro sebe. Co doopravdy chceš? Čím se chceš na plátně kochat?
No a co, že ostatní to nechtějí. Ať si pomalují vlastní plátna. Ty za ně nejsi zodpovědný.

Třeba Jirka. V práci má jako vedoucí pracovník pod sebou deset zaměstnanců. Jeho úkolem je jim dát
práci, za práci výplatu. Jenomže nadřízený nad ním, nebo neúspěch, krach, ekonomická krize nebo jiný
strašák, peníze nesežene. Jirka nemá na výplaty. Jirka přemýšlí, kudy chodí. Bojí se, že ho zaměstnanci
ukamenují. Zároveň je dobrák od srdce a výplaty jim chce dát. Problém vztáhne na sebe. Má pocit, že
selhal.

Anebo Hanka. Zemřel jí manžel. A ona zrovna ten večer předtím na něj nebyla zrovna milá.

Anebo Filip. Má tolik aktivit, tolik úkolů, tolik povinnosti, že neví, kde mu hlava stojí. A pokud na něco
z toho zapomene, bude mít fakt velký problém.

Ó moji milí, jste tak roztomilí! Jste jako křečci v kole, běháte a běháte. Živíte mě a já rostu.

Já, NESPAVOST, mám velkého nepřítele.

Mým jediným nepřítelem je smlouva, dohoda Vás samých se sebou. Dopis, přiznání, uvědomění. Zní
takto: dnes už je vše hotovo, co uděláno být mělo nebo mohlo. Dnešní den končí. Vše, co chce být
řešeno, vyřešeno nebo vzpomenuto, ozve se ráno. Co se neozve, není moje záležitost.

Jak Jirka ví, že si zaměstnanci nenajdou jinou, lepší práci, když jim teď nedá peníze? Proč jim brání jít
dál, proč rozhoduje za ně? Dnes již vše udělal, pokračovat bude zítra.

Proč si Hanka vyčítá, že se nerozloučila? Jí se manžel zeptal, jestli může zemřít?

Jak Filip ví, že bude mít problém? Proč si myslí, že spolu s ním stojí a padá svět?

Každý z nás má své limity, své malířské plátno. Co bylo uděláno dnes, je tak, jak má být. Co přinese
zítřek, nechám na něm. Když pochopíte, nechám vás na pokoji, nechám vás spát. Jste strůjci a zároveň
strojvůdci svého života (nikoliv života druhých)!

 

© Jana Kočendová – www.kineziologiezlin.cz