MÉ JMÉNO JE BOLEST BŘICHA

Jmenuji se BOLEST BŘICHA. Jako bolest vždy vyprávím o negativním myšlení a jako břicho o trávení. Tak si mě spojte dohromady – a zjistíte, že trávíte jedovaté nepravdivé myšlenky plné strachu.

Co jste v minulých hodinách nebo pár dnech dělali? Co vám zůstalo ležet v žaludku, jaké vzpomínky? S kým jste se nepohodli, které situace vám byly nepříjemné? Čeho se bojíte?

Často to svádíte na virus nebo špatné jídlo. Ale je to opravdu tak? Co když vaše tělo za normálních klidných situací dokáže strávit vše, co jste snědli?

Jako první jsou tady děti. Přijde ráno a s ním i cesta do školky nebo do školy. Bolí je bříško. Ptejte se jich stále dokola: z čeho máš strach? Co nejhoršího se podle tebe může stát? Kdyby se to stalo, co by se s tím dalo udělat? Kdyby se to stalo, jak by to vyřešil hrdina, anděl, dospělý?

Pečlivě prosím naslouchejte. Sobě i dětem. Je možné, že některý z těchto strachů mají děti naučený i z vašeho myšlení nebo vašich reakcí? Mohlo se to stát?

Dál je tu třeba Zuzka. Kluci ve škole si z ní často utahují, kamarádka se jí nezastane a posmívá se společně s kluky. Zuzka neví, jak a proč se to celé stalo, a rozbolí ji břicho.

Nebo Ondra. Paní učitelka často křičí, nutí ho v jídelně přede všemi dojídat, zesměšňuje ho před ostatními a Ondru to trápí.

Nebo Eliška. Byť je dospělá, rodiče často upřednostňují její sestru. Dávají ji Elišce za vzor, a Eliška si tak není vůbec jistá sama sebou. Měla by skutečně být více jako sestra?

Nebo Hanka. Bývalý manžel jí týral, vyhrožoval jí a ona teď často ztrácí sama sebe. Kdykoliv má někam jít, kdykoliv má s někým jednat, začne ji hrozně bolet břicho. Někdy dokonce tak moc, že ji to donutí zůstat doma.

Už vnímáte, jak si mě, BOLEST BŘICHA, sami vytváříte? Cítíte z těch příběhů známé strachy, omyly a ponížení?

Vraťte se teď zpět a začněte krok za krokem znovu a nově. Představte si před sebou krabici a do ní naskládejte všechnu bolest a trápení. V duchu nebo i ve skutečnosti všechno to špatné vypište na papír. Až to budete mít, tak tu smyšlenou krabici spalte. Jste teď prázdní, nepopsaní. Pro jistotu a hlavně jen a jen kvůli sobě teď těm druhých odpusťte (spolužákům, přátelům, učitelům, rodičům…). V duchu jim řekněte: od této chvíle nemáte v mém životě žádnou moc. Jste volní a já také.

Ještě se teď vžijte i do těch druhých. Ve svých představách se jimi staňte. Opravdu to všechno mysleli, cítili a říkali tak, jak to vnímáte vy teď? Je možné, že i ta druhá strana se bála a říkala jen silácká slova? Všichni jsme se narodili jako nevinná miminka. Kdo je takto popsal, od koho se to naučili? Ten, kdo je sebevědomý a opravdový hrdina, nepotřebuje přece trápit ostatní!

Já, BOLEST BŘICHA, vám teď říkám, abyste se nad svým příběhem zamysleli a uvědomili si ty omyly. Jak to teď uděláte správně a nově?

 

© Jana Kočendová – www.janakocendova.cz