MÉ JMÉNO JE ANGÍNA

Jmenuji se ANGÍNA. Rostu v krku ze semínek nenávisti, ze zlých slov, neodpuštění, nepřátelství, pomsty a prožitého hněvu.

Rostu z chvil, kdy jsem musela mlčet, a přitom toho měla spoustu, co říct. Nesouhlasím s postoji druhých, s jejich názory a životy, ale mlčím nebo naopak křičím, přestože k tomu nemám oprávněný důvod. Polykám hněv velkými doušky. Ale někdy si naopak svého vnitřního konfliktu ani nevšimnu! Ať už nesouhlas dusím v sobě nebo ho projevuji příliš nahlas, něco ve mně roste a hnisá. Když se pak plně projevím nemocí, získávám konečně klid s okolím, kteří berou tuto nemoc jako společensky uznatelnou, za kterou prostě nemůžu.

Jako ANGÍNA jsem obzvlášť oblíbená u dětí. Ty mě jako houbičky nasávají z nepokojů v komunikaci rodičů, a když se projevím jako nemocné dítko, rodiče tím zklidním. Anebo alespoň doufám, že se tomu tak časem stane.

Například takový Zbyněk, který se v létě ošklivě pohádá se svou mámou o své ženě. Začne cítit neoprávněnou zlost k mámině názoru a najednou onemocní. A co víc, ANGÍNU dostane skoro každé další léto v přibližně stejnou dobu. Zároveň s ním onemocní i jeho malý syn, který si zrovna hrál, když měl táta vedle v pokoji syčivě tlumený rozhovor s babičkou. ANGÍNA se dá přeci lehce chytit, to se dobře ví.

Bohužel jako ANGÍNA jsem někdy imunní i na antibiotika a ráda se proto vracím. Co mě ale bohužel zabíjí, a to velmi rychle a účinně? To je odpuštění a uvědomění si svého neoprávněného vzteku. Hůře se léčím, když si o mně někdo myslí, že jsem oprávněná zloba. To se potom nahlas směju, až se stanu hnisavou ANGÍNOU. Můj člověk si myslí, že bude pít jed, namíchaný ze zloby, a že ten druhý se z toho otráví. Kdepak! Otráví se sám. Klidně se vrátím a budu se vracet stále dokola, než sám pochopí.

Kdy jen pochopí, že druhému je jedno, že mu neodpustí? Koho to bude bolet nebo komu to bude vadit více?

Existuje ještě jeden způsob, jak mě, ANGÍNU, zničit. Zkusit se podívat na situaci očima toho druhého. Tak třeba si skočím, v případě Zbyňka, v představách do těla své mámy. Mám najednou její jméno, věk, postavu i vlasy a podívám se na Zbyňka. Co vidím, co cítím v jejím těle? Jaké mám názory? Jsou stejné jako názory Zbyňka? To nikdy… a právě proto jsem neoprávněnou myšlenkou, já, ANGÍNA. Jako máma mám strach a starosti, bojím se o své dítě, myslím si, že jsem schopná mu dát více. Projevuji mu takto svou lásku. Jako máma si dovolím skočit do těla Zbyňka a lekám se, co on vlastně slyší. Slyší odsouzení a nenávist, a proto se hněvá. Jeho žena je přece bohyně. Poté se oba vracíme zpět do svých těl a už dobře víme, že oba chceme totéž –  lásku, klid a pochopení.

Co mě, ANGÍNU, zničí v řádu hodin, jsou věty pronesené v duchu nebo ještě lépe nahlas vůči druhému. Jsou to věty: „všechno ti odpouštím, za všechno se ti omlouvám, dávám ti svou lásku“. Jakmile pak v těle nastane klid, nastoupí od přírody samoléčící procesy a já, ANGÍNA, musím zmizet.

Já, ANGÍNA, v sobě nesu i dar. Učím tě komunikovat, sdělovat názory, přijímat kritiku a myšlenky druhých. Učím tě nezlobit se a nahlížet na vztahy očima druhých. Učím tě novým úhlům pohledu, respektu a odvaze se měnit.

 

© Jana Kočendová – www.janakocendova.cz